Skyraider vznikal ke konci 2.světové války jako jednomístný palubní torpédový a střemhlavý bombardér, tehdy ještě pod označením XBT2D. První sériový AD-1 vzlétl v listopadu 1946. Letoun poháněl dvouřadý hvězdicový osmnáctiválec Wright R-3350 o obsahu 3 350 krychlových palců, tedy téměř 55 litrů. Tak jak je to obvyklé, vznikaly další modernizované verze, u kterých se odstraňovaly nedostatky nebo vznikaly vylepšení. Od každé verze pak existovaly i vícemístné varianty, nejčastěji se jednalo o letoun nesoucí elektronické rušící zařízení a letoun včasného varování.

Skyraider byl původně letoun stavěný pro U.S. Navy, létaly s ním i jednotky USMC. Druhou světovou válku, pro kterou původně vznikal, už Skyraider nestihl, zato si zabojoval ve válce v Koreji. Od počátku 60.let byly tehdy už zastaralé stroje předávány USAF, kde byl letoun používán jako protipovstalecký. Celkem bylo postaveno přes 3 000 strojů, jejichž nejčastější přezdívky byly Able Dog (podle původního značení AD), Spad (podle francouzkých prvoválečných dvouplošníků) a Sandy.

 

A-1E byl, jak napovídá staré označení AD-5, pátou verzí Skyraideru a to verzí poněkud netypickou. Ve své historii byl Skyraider známý především jako jednomístný bitevník, AD-5 a jeho odvozeniny byla verze vícemístná. I předchozí verze měly vícemístné varianty, ale u nich byla pilotní kabina vždy jednomístná a kabina dalších členů posádky byla v trupu, vstupní dvířka této kabiny byly na boku trupu přibližně na úrovni odtokové hrany křídla.

A-1E (AD-5) měl pilotní kabinu dvoumístnou se sedadly umístěnými vedle sebe. Za pilotní kabinou byl další prostor pro operátory, zařízení nebo náklad. Trup byl celkově prodloužený o necelých 60 cm, kvůli zachování těžiště byl motor posunutý o 20 cm dopředu. Zvětšena byla svislá ocasní plocha. Z boků trupu byly odstraněny aerodynamické brzdy, zachována zůstala jen aerodynamická brzda na spodku trupu. Nejnápadnější změnou byl rozšířený a prodloužený překryt kabiny, jeho zadní část měla navíc tmavomodré tónování, které mělo chránit případné citlivé elektronické zařízení před slunečními paprsky

Prototyp poprvé vzlétl v roce 1951, vyrobeno bylo 212 kusů. AD-5 byl původně zamýšlen jako letoun pro boj s ponorkami, ale létal hlavně jako dvoumístný útočný. Letoun mohl být upraven i jako užitkový, dokázal například přepravit čtyři raněné na nosítkách, 12 sedících vojáků nebo 900 kg nákladu. Když došlo v roce 1962 ke sjednocení značení, byl AD-5 přeznačen na A-1E, užitková varianta na UA-1E.

 
A-1E 52-132649, 1st Air Commandos Squadron, Pleiku.

První A-1E přistály v Bien Hoa v květnu 1964 a patřily 1.peruti Air Commandos. Oficiálně byl úkol pilotů A-1E stejný jako v případě skupiny Farm Gate - cvičit jihovietnamské piloty a provádět s nimi bojové akce. Letouny proto nesly jihovietnamské znaky a nesly je ještě nějaký čas po "incidentu v Tonkinském zálivu", kdy už nebylo potřeba skrývat americkou účast v konfliktu. Po "incidentu v Tonkinské zálivu" přibyla do Bien Hoa další peruť Air Commandos vyzbrojená A-1E a to 602.ACS. Později se obě skvadrony přemístily do Pleiku, ale operovaly i z jiných letišť. Během let 1966-67 se obě perutě přesunuly do Thajska. A-1E používaly i další perutě Air Commandos, tehdy už přejmenované na SOS (perutě zvláštních operací), A-1E létaly i u VNAF. Ale v tomto pozdějším období létala u jednotek směs všech verzí, A-1E,G,H i J. Dvoumístné Skyraidery neplnily žádné zvláštní úkoly, létaly většinou pouze s jedním pilotem a plnily stejné mise jako stroje jednomístné.

Jedním z nejznámějších pilotů A-1E je Maj.Bernard Fisher, který během boje o tábor SF v údolí A Shau přistál a v kabině svého A-1E 52-132 649 odvezl sestřeleného přítele Myerse, pilota dalšího A-1E. Za tento čin obdržel Maj.Fisher Kongresovou medaili cti.

 

A-1G nebo-li AD-5N, byla noční útočná varianta AD-5, která byla opatřena vyhledávacím radarem a reflektorem v podvěsu pod křídlem.
A-1G létající ve Vietnamu patřily USAF a VNAF, jednalo se tedy o staré stroje převzaté od U.S.Navy. Stroje neplnily žádné zvláštní noční úkoly, že se jedná o A-1G se dalo nejspíš poznat jen podle výrobních čísel. S největší pravděpodobností byly stroje přestavěny na standart A-1E a plnily také stejné úkoly.

 
A-1G 52-132528. VNAF 516.FS, 1966.

 

A-1H měl staré označení AD-6, byla to tedy šestá verze Skyraideru. Protože vícemístné varianty vyřešila předchozí verze AD-5 (AD-5 a AD-6 se vyráběly souběžně), jednalo o verzi jednomístnou, bez dalších variant. Vycházel tedy spíš z verze AD-4, resp. AD-4B. Letoun měl vybavení pro útok z malé výšky, lepší pancéřování pilotní kabiny a také odhazovatelný překryt. S AD-5 měl společný systém závěsníků. Ve druhé polovině šedesátých let se dodatečně do letadel montoval katapultovací systém Yankee. Vyrobeno bylo 713 kusů.

Skyraidery U.S.Navy patřily k prvním letounům, které během "incidentu v Tonkinském zálivu" udeřily na severovietnamské cíle. Jejich služba na palubách letadlových lodí ale pomalu končila. Ze tří útočných perutí nesených letadlovou lodí bývala jedna vyzbrojena Skyraidery, ale během let 67-68 zmizely z palub lodí a skvadrony, které s nimi létaly přešly většinou na A-6 nebo A-7. Poslední bojový let jednomístného Skyraideru U.S.Navy se uskutečnil v únoru 1968.

Námořní piloti A-1 mají na svém kontě také kuriózní sestřely MiGů. 20.června 1965 sevřela čtveřice Skyraiderů od VA-25 dva MiGy 17, jeden byl sestřelen a druhý poškozen. Další sestřelený MiG 17 si připsal William T.Patton od VA-176. K zemi ho poslal 9.října 1966 poblíž Hanoje.

 
A-1H BuNo 135398, VA-115 "Arabs", USS Kitty Hawk, 1965.

Stroje U.S.Navy létaly ve standardním šedém zbarvení s barevnými doplňky. Vyjímku tvořilo několik letounů od VA-115, které během plavby 65-66 létaly v experimentální kamufláži. Tu nesly i některé další stroje z USS Kitty Hawk, A-4, A-6 nebo RA-5.

 
A-1H 52-135322, VNAF 514.FS. Bien Hoa, květen 1968.

 
A-1H 52-135257, 1.SOS. Nakhon Phanom, cca 1971.

 

A-1J (AD-7) byla sedmá a poslední verze Skyraideru. Jednalo se opět o verzi jednomístnou, bez dalších variant, shodnou s AD-6, ale poháněnou motorem R-3350-26WB. Měl také zesílený podvozek a některé části křídla. Původně bylo objednáno 240 strojů, nakonec jich bylo vyrobeno pouze 72, výroba byla ukončena v únoru 1957.

A-1J létal ve Vietnamu u jednotek U.S.Navy, USAF i VNAF. U námořnictva létaly některé perutě s mixem A-1H/A-1J, u jednotek USAF a VNAF se potom dalo mluvit o koktejlu všech chutí Skyraideru. Patrně se moc nehledělo na to, jestli to je A-1E, G, H nebo J, dost možná by se našel i nějaký EA-1F nebo EA-1E, ale bez svého zvláštního elektronického vybavení.

 
A-1J 142046, VNAF 516.FS. Da Nang, 1966.

 
A-1J BuNo 142016 v experimentální kamufláži. VA-115, USS Kitty Hawk, 1966.

Skyraider u VNAF

A-1H byly prvními Skyraidery na vietnamském nebi. V září 1960 obdrželo VNAF prvních šest strojů, v květnu 1961 následovalo dalších 25 z přebytků U.S.Navy. Výcvik jihovietnamských pilotů probíhal ve Spojených státech, po primárním a základním výcviku následoval výcvik u U.S.Navy. Protože úkoly spojené s výcvikem jihovietnamských pilotů přebírali piloti Air Commandos, kteří také začali létat s A-1, vycvičilo námořnictvo v roce 1964 instruktory z řad pilotů USAF ze základny Hulburt Field.

První jihovietnamské A-1 obdržela 1.FS (Fighter Squadron), ale postupně se počet perutí létajících se Skyraidery zvyšoval, v roce 1968 je mělo ve výzbroji pět skvadron. I když některé perutě přešly na jiné typy letadel, většinou A-37, vydržel Skyraider u VNAF až do samého konce v roce 1975.

Skyraidery VNAF létaly zprvu šedě zbarvené, později dostaly stejně jako stroje USAF kamuflážní nátěr používaný v jihovýchodní Asii. Označování příslušnosti k jednotkám bylo různé. Šedě zbarvené stroje 1.FS (a pozdější 514.FS) měly na motorovém krytu emblém jednotky s hlavou fénixe a na trupu pás, který označoval letku (peruť měla čtyři letky). Později tento pás vystřídal jiný pás, označující příslušnost ke křídlu, v případě 514.FS (a 518.FS) to byl pás se žluto-černou šachovnicí, označující 23.TW. Stroje také nesly písmena na ocasní ploše označující skvadronu. Tento kód měl dvě nebo tři písmena, první označovalo peruť. Kamuflované stroje 514.FS nenesly emblém na krytu motoru.

Letouny 516.FS také nesly pás označující příslušnost ke křídlu, v tomto případě 41.TW - modrý pás s bílými hvězdami. Na motorovém krytu měly emblém jednotky - hlavu tygra. Ocasní kód mají jen šedě zbarvené stroje 516.FS, na fotkách kamuflovaných letounů jsem ocasní kód neviděl, za to snad všechny mají na motorovém krytu emblém jednotky - hlavu tygra.

514.FS	516.FS	520.FS	524.FS

Skyraidery ostatních perutí nenesly pás označující příslušnost ke křídlu. Emblém perutě na motorovém krytu měly i stroje 524.FS a některé Skyraidery 520.FS. Naopak ocasní kód neměly A-1 od 524.FS snad vůbec a u strojů 520.FS ho nesou většinou jen stroje v původním šedém zbarvení.

Zajímavé zbarvení měly Skyraidery 83.SAG (Special Air Group). Tato tajemná jednotka podnikala operace v Severním Vietnamu, Laosu a Kambodži. Její součástí byla i 522.FS, její piloti byli považování za elitu. Stroje 83.SAG byly opatřené zeleno-hnědou kamufláží, nenesly žádné výsostné znaky, pouze emblém jednotky na trupu.

 
A-1H #139797, VNAF, 83.SAG, Da Nang 1966.

Sandy

Ačkoliv byl Skyraider v době vietnamské války značně zastaralý, odvedl zde neuvěřitelnou práci. Pravděpodobně i díky zastaralosti (a tedy jednoduchosti konstrukce oproti tehdy moderním strojům) snášel těžká poškození. Unesl značné množství bomb, raket nebo napalmu a vydržel s ním ve vzduchu celé hodiny. S přídavnými nádržemi to bylo až devět hodin. To vše bylo velmi užitečné pro roli, ve které se snad Skyraider proslavil nejvíce - doprovod vrtulníků Záchranné a vyhledávací služby (SAR). Vlastně i jedna z přezdívek - Sandy, vznikla podle volacího znaku pilotů doprovázejících vrtulníky SAR. K užitečným vlastnostem by se dala přidat asi i pomalost. Pomalu letícím Skyraiderům nedělalo potíže udržet krok s vrtulníkem a při útocích byly jejich zásahy přesnější než od "šviháků" v jetech. Piloti Skyraiderů nedělali ovšem "obyčejný" doprovod vrtulníkům, především museli pilota najít a ochránit před nepřáteli, teprve potom mohl sestřeleného pilota vyzvednout záchranný vrtulník. Obvykle se akce zúčastnily čtyři A-1, jedna dvojice doprovázela vrtulník, druhá mezitím prohledávala oblast a snažila se najít pilota.

Od července 1965 začala 602.ACS posílat odřady na dočasné přidělení do thajského Udornu a odtud začali piloti Skyraiderů doprovázet vrtulníky SAR k záchranným misím v Laosu a v Severním Vietnamu. V dubnu 1966 se peruť přesunula do Udornu celá a později na letiště Nakhon Phanom. V prosinci 1967 jí do Nakhon Phanom následovala 1.ACS a v říjnu 1968 byla tamtéž aktivována třetí peruť se Skyraidery, 22.SOS. Skyraidery umístěné v Thajsku nelétaly jen záchranné mise, ale prováděly útoky v Laosu, také průzkum nebo doprovod jiným strojům.

S nástupem vietnamizace začaly perutě Skyraiderů USAF mizet z jihovýchodní Asie, jako první to byla 6.SOS, která byla ke konci roku 1969 deaktivována v Pleiku, O rok později totéž potkalo 22. a 602.SOS v Nakhon Phanom. V Nakhon Phanom zůstala do listopadu 1972 1.SOS. O tom, že Skyraidery nebyly nijak podceňované stroje svědčí i fakt, že se v listopadu 1970 pět A-1 podílelo na operaci Kingpin, útoku na věznici Son Tay.

Medal of Honor pro pilota Sandy

Jeden z pilotů Sandy se stal nositelem Čestné medaile. 1.září 1968 odstartoval 46-letý velitel 602.SOS, Lt.Col.William A.Jones III. ke své 98 bojové misi. Vedl letku čtyř strojů do prostoru severozápadně od Dong Hoi v Severním Vietnamu, kde se měl nacházet sestřelený pilot F-4. Počasí nebylo dobré, viditelnost špatná, vrcholky okolních kopců se ztrácely v mracích. Jones a jeho wingman Paul Meeks létali nízko nad zemí a prohledávali oblast, druhá dvojice Skyraiderů létala výš.

Od "rychlého FAC" v F-100, který navázal kontakt se setřeleným pilotem, dostal Jones upozornění, že v prostoru jsou protiletadlové kanóny. To si Jones ověřil když při nízkém průletu začal pod jeho Skyraiderem vybuchovat flak. Hledaný pilot mu oznámil, že letoun prolétl přímo nad ním. Zároveň s hlášením ale začali po Jonesově stroji pálit šikmoocí kanónšutři. Jejich kanón byl ukrytý na vrcholku kopce a sestřelený pilot byl nedaleko od něj. Jeho vyzvednutí bylo nemožné, nejdřív bylo potřeba zničit "trojitý áčko".

Jones na něj zaútočil, ale při druhém náletu jedna ze střel zapálila raketu od katapultovacího systému Yankee. Ta byla umístěna pod překrytem kabiny za hlavou pilota. Mít plameny za hlavou nebylo nic příjemného, Jones vystoupal a snažil se ohlásit polohu pilota i kanónu. To se nepodařilo, nejprve bylo jeho hlášení blokováno výzvami k opuštění letounu od ostatních pilotů z fligtu, potom jeho rádio přestalo fungovat. Jones se chtěl katapultovat, ale protože hořela zrovna raketa od katapultovacího systému, došlo jen k odhození překrytu kabiny. To plameny rozdmýchalo ještě víc a to už nebylo vůbec příjemné. Jones měl popálen obličej, krk, ramena i ruce. Chystal se vystoupit z letadla, ale mezitím oheň uhasl. To ještě dávalo šanci oznámit polohu pilota a kanónu. Jones se posunky domluvil se svým wingmanem, aby ho navedl zpět do Nakhom Phanom. Bez překrytu kabiny, popálený, s nesnesitelnými bolestmi se vracel 40 minut zpět na základnu, kde se mu i přes potíže podařilo přistát. Když ho vynesli ze zčernalé kabiny, odmítl utišující (a oblbující) prostředky dokud neupřesní polohu pilota i AAA. I díky jeho statečnosti se ten samý den podařilo pilota vyzvednout.

(Zachráněným pilotem byl pravděpodobně Capt.Jack Wilson od 555.TFS z Udornu, jeho kopilot Lt.William L.Kinkade se po katapultáži neozval, nepodařilo se ho ani najít a byl prohlášen za MIA, později za pravděpodobně mrtvého.)
Col.William A.Jones III. se bohužel předání MOH v roce 1970 nedožil, po uzdravení se zabil ve svém soukromém letadle.

USAF
Křídlo	Peruť	Kód	Letiště
34.TG (X.64-VII.65) 6251.TFW (VII.65-X.65) 3.TFW (XI.65-III.66) 14.ACW (III.66-XII.67) 56.ACW (XII.67-VII.68) 56.SOW (VIII.68-XI.72)	1.ACS (VII.64-VII.68) 1.SOS (VIII.68-XI.72)	EC TC	Bien Hoa (VII.64-I.66) Pleiku (I.66-XII.67) Nakhon Phanom (XII.67-XI.72)
14.ACW (III.68-VII.68) 633.SOW (VIII.68-XI.69)	6.SOS	ET	Pleiku (III.68-XI.69)
56.SOW	22.SOS	TS	Nakhon Phanom (X.68-IX.70)
34.TG (X.64- ?) 14.ACW (III.66-IV.67) 56.ACW (IV.67-VII.68) 56.SOW (VIII.68-XII.70)	602.ACS (64-VII.68) 602.SOS (VIII.68-XII.70)	TT	Bien Hoa Pleiku (? -IV.66) Udorn (IV.66- ?) Nakhon Phanom (? -XII.70)

U.S.Navy
Křídlo	Peruť	Typ	Modex	Datum plavby	Nosič
CVW-2	VA-25 "Fist of the Fleet"	A-1H	NE 571-585	6.3.65 - 23.11.65	USS Midway CVA-41
			NE 571-582	29.7.66 - 23.2.67	USS Coral Sea CVA-43
CVW-15			NL 400	26.7.67 - 6.4.68
CVW-5	VA-52 "Knight Riders"	A-1H/J	NF 300	14.4.64 - 15.12.64	USS Ticonderoga CVA-14
		A-1H		28.9.65 - 13.5.66
CVW-14		A-1H/J	NM 300	15.10.66 - 29.5.67
CVW-9	VA-95 "Skyknights"	A-1H/J	NG 500	5.8.64 - 6.5.65	USS Ranger CVA-61
CVW-11	VA-115 "Arabs"	A-1H/J	NH 500	19.10.65 - 13.6.66	USS Kitty Hawk CVA-63
CVW-5		A-1H	NF 500	5.1.67 - 22.7.67	USS Hancock CVA-19
CVW-14	VA-145 "Swordsmen"	A-1H/J	NK 500	5.5.64 - 1.2.65	USS Constellation CVA-64
				10.12.65 - 25.8.66	USS Ranger CVA-61
CVW-10			AK 500	11.5.67 - 30.12.67	USS Intrepid CVS-11
CVW-16	VA-152 "Wild Aces"	A-1H/J	AH 581-592	5.4.65 -10.12.65	USS Oriskany CVA-34
		A-1H	AH 500	26.5.66 - 16.11.66
		A-1H/J		16.6.67 - 31.1.68
CVW-15	VA-165 "Boomers"	A-1H/J	NL 200	7.12.64 - 1.11.65	USS Coral Sea CVA-43
CVW-10			AK 200	4.4.1966 - 21.11.1966	USS Intrepid CVS-11
CVW-10	VA-176 "Thunder Bolts"	A-1H	AK 400	4.4.66 - 21.11.66	USS Intrepid CVS-11
CVW-19	VA-196 "Main Battery"	A-1H/J	NM 600	28.1.64 - 21.11.64	USS Bon Homme Richard CVA-31
		A-1H		21.4.65 - 13.1.66
CVW-21	VA-215 "Barn Owls"	A-1H	NP 560 - 57x	21.10.64 - 29.5.65	USS Hancock CVA-19
				10.11.65 - 1.8.66
				26.1.67 - 25.8.67	USS Bon Homme Richard CVA-31

VNAF
Křídlo	Peruť	Kód	Období	Základna
	1.FS (->514.FS)		60 - 63	Bien Hoa
	2.FS (->516 FS)		? - 63	Nha Trang
23.TW	514.FS	W	63 - 75	Bien Hoa
41.TW	516.FS	L	63 - 64 ? 64 ? - 70 ?	Nha Trang Da Nang
23.TW	518.FS	K	X.63 - IV.75	Bien Hoa
74.TW ?	520.FS	V	VI.64 - VIII.64 64 - 70 ?	Bien Hoa Binh Tuy
83.SAG ?	522.FS	U	IV.65 - VI.67	Tan Son Nhut
62.TW ?	524.FS		IX.65 - III.69	Nha Trang
72.TW	530.FS		XII.70 - 75 ?	Pleiku